kurátorka výstavy: Dagmar Šubrtová

březen – duben 2012

Galerie Makráč, Ústav makromolekulární chemie Akademie věd České republiky | Praha, Česká republika

technika: instalace, 3D tisk

rozsah: 108 komponentů, jeden komponent je 18 × 18 cm

Před realizací tohoto projektu ve veřejném prostoru jsem se snažila získat co nejvíce informací. Dokumentace k místu, publikované články o budově, historická fakta. Pídila jsem se po autentickém prvním záznamu o budově. Toužila jsem po výkresové studii architekta Karla Pragera, jako je například situační plán přízemí budovy z Archivu české architektury v Praze. Výkres se mi ale dostal do rukou s viditelnými stopami použití, a tudíž zkreslený. Mám na mysli pokrčení papíru nebo otisk prstu, výrazné chyby ale vznikly především kopírováním dokumentu. Jde o šum z kopírky, o přidání i ztrátu dat. Tento aspekt kopie se dává do souvislosti s mizením autenticity. Možná ale jde naopak o její vrstvení, když vezmeme v úvahu, že kopírka má také svoji hodnověrnost. Ale jde-li mi o architekturu a o Pragera, musela jsem chyby z výkresu eliminovat, a to srovnáním s dobovými fotografiemi a s reálnou situací v objektu. Při tomto srovnání vyvstala otázka: Proč některé části výkresu nejsou dodrženy? Co znamená tato čára nebo šrafura? Jaký zastupuje materiál pro realizaci v chodbě objektu? Je mi dáno zkreslení, ale i volba, co za něj dosadím a jak pojmenuji to, co se na výkresu ukazuje.

V šedesátých letech byla budova ÚMCH jedna z prvních technicistních staveb své doby s obvodovými stěnami z lehkých ocelových závěsných panelů a s transparentní skleněnou fasádou. Budova byla postavena jako reprezentace nových nápadů v oblasti vědy, zároveň je přízemní spojovací chodba už od dob totality využívána jako výstavní prostor pro současné umění. Je však ironií, že inovativní skleněná fasáda se nyní zatahuje závěsy. Tento veřejný prostor není používán tak, jak architekt zamýšlel, a veřejnost nemá možnost prostor prožít v úplnosti. Použila jsem tedy nejnovější technologii 3D tisku, abych rekonstruovala původní záměry architekta. Vymodelovaný situační plán z půdorysu této části budovy, který ukazuje rozmístění tří skleněných vitrín, sedmi židlí a dvou lavic, jsem instalovala přímo na určených místech na chodbě.

Je otázkou, proč galerie v současnosti neumožňuje divákovi, aby se v chodbě zastavil a případně posadil. Kromě požadavků požárních předpisů je možným důvodem i to, že není zájem, aby lidé zůstali v galerii déle, než je nutné.