kurátor výstavy: Tereza Velíková
leden – únor 2013
Praha 6 – Dejvice / Národní technická knihovna a Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
médium: architektonické modely
rozsah: karton, polystyren, 2 ks 190 cm × 60 cm × výška 20 cm
vystavující: Aleš Novák, Anna Ročňová, Barbora Dayefová, Epos, Eva Matoušková, Jakub Tauš, Vladimír But, Jan Vítek, Jiří Žák, Lenka Janušková, Martina Nosková, Matouš Lipus, Rudolf Samohejl, Stanislav Karoli, Stanislava Karbušická, Zdeněk Russmann
veřejný prostor je místem střetů
Architektura se v poslední době dostala do oblasti veřejné diskuze především díky svému spojení s kapitálem. Svými rozměry, záměry i často pokleslou architektonickou formou vůči svému okolí bezohledné developerské projekty se začaly ve velkém množství rozpínat ze slabých míst územních plánů našich měst. Rostoucí agresivita těchto investorů, kteří přestali respektovat památkovou péči či základní pravidla slušnosti, vedla k řadě občanských aktivit snažících se zabránit realizaci těchto projektů především s ohledem na jejich monstrozitu a necitlivost vůči svému okolí. Sociální a politický rozměr těchto protestů přitom většinou zcela zastínil diskuze o samotné architektuře a kvalitách či slabinách konkrétního řešení. Pokud je architektura brána v potaz, je to spíše v roli rukojmího či záminky. V této nové a nečekaně agresivní vlně stavitelského kapitalismu jakoby se vytratila diskuze o architektonickém řešení projektu vůči svému okolí i jeho konkrétních slabinách či kvalitách. O architektonických formách je veřejnost ochotna se bavit jen v případě skutečně šokujícím způsobem výjimečného designu, jakým byl Kaplického „blob“. Pozornost a diskuze se přesunula směrem k osobě či instituci investora. Do pozadí ustoupila i osobnost architekta, alespoň pro veřejnost a média. Je oním protivníkem ale skutečně jen onen bezohledný investor? Jakou roli hraje v těchto případech osobnost architekta? Ten jistě nenese vinu na ohromném tlaku na akumulaci co nejvíce užitných ploch, ale ve hře zde stále zůstávají jeho ambice po ovládnutí dané architektonické situace „jeho“ prací. Možná mnohem lépe než na mamutích developerských zakázkách lze architektovo chování vůči veřejnému prostoru sledovat na těch několika málo veřejných zakázkách, kde má formální (výtvarný) vzhled budovy podstatnější význam pro její vztah k okolí.
Jednou z výrazných realizací poslední doby je budova pražské Národní technické knihovny.
Tato stavba je v mnoha ohledech nepochybným úspěchem – jak z estetických, tak i z funkčních hledisek. Nicméně si nelze nepovšimnout snahy jejích autorů po ovládnutí urbanistické situace v jejím okolí. Pod samotnou budovou zde vznikl jakýsi sokl, který vyzdvihuje hmotu budovy jako solitérní formu, kterou jde vnímat na základě jejích skulpturálních kvalit. Architekti si zde vlastně vyčistili parcelu, aby se na ní budova vyjímala svojí jedinečností. Tento manévr, připomínající vyzdvižení antického chrámu nad jeho pozemské okolí, zde pod záminkou vzniku nového veřejného prostoru vytvořil ohromnou vybetonovanou plochu. Lze doopravdy autory podezřívat, že její primární účel je čistě „estetický“ a sloužící k vytvoření distance od okolních staveb. Toto prostorově velkolepé řešení lze jistě odůvodnit tam, kde se projekt vymezoval vůči jisté „prázdnotě“, jako je to směrem k parku za budovou, nicméně ve skutečnosti autoři rozvinuli onu „plazzu“ před objektem především směrem, kde se jejich architektura dostává do přímého kontaktu s ostatními budovami kampusu. Tedy především s protější Engelovou VŠCHT, ale i nedalekým Pragerovým areálem ČVUT. Architekti jakoby usekli a zkrátili doposavad dodržovanou osu trasy vycházející z Vítězného náměstí a dodržující původní Engelův urbanistický plán a odklonili její vyústění směrem ke své nové stavbě. V oblasti urbanistických strategií se nejedná o nijak nový postup, obdobné nalezneme již například v barokním období. Můžeme se ale tázat, zda tento přístup tentokrát skutečně přinesl tolik pozitivního. Pokud si odmyslíme samotný přínos nové instituce a její kvalitně řešené stavby, byla skutečně ona úprava veřejného prostoru cestou k lepšímu, nebo pouze padla původní úprava, zahrnující i zeleň a propojující pruhem zeleně celý areál, za oběť výtvarným a spektakulárním ambicím architektů? Původní situace akcentovala především urbanistický celek a roli ulice s chodníky a zelení v něm. Současně umožňovala rovnocenné soužití souboru staveb, které postupně vznikly podél ní. NTK zde jistě reprezentativně zastupuje architektonickou tvorbu naší současnosti, současně však již zmiňované gesto jejích tvůrců ukazuje velice nepokornou snahu o ovládnutí svého okolí.
Tento projekt ovšem tuto situaci nehodlá jen prázdně kritizovat. Spíše se snaží na dvou prezentovaných modelech konfrontovat oba stavy konkrétního veřejného prostoru a nechat na samotném divákovi k posouzení, nakolik onou snahou po novém podložená touha po takovýchto realizacích není zbytečně hnána do svého extrému a zda by nestálo za zamyšlení pro její tvůrce přistupovat k dané problematice s větší snahou o syntézu a využití stávajících kvalit. Může to být k dobru jak architektonickým a urbanistickým kvalitám dané realizace, ale i přínosem pro rozvíjení kvality životního prostředí našich měst.
realizace
Výsledná instalace se skládá ze srovnání dvou architektonických modelů, které ilustrují situaci veřejného prostoru před NTK v roce 2005 a 2012. Velikost jednoho modelu v měřítku 1 : 200 je 190 cm × 60 cm × 20 cm.
